2. část

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 2. část

Pamětník č. 6 (1.setkání se uskutečnilo v únoru 2011)

Jméno: Božena Kořínková

Povolání - profese: v domácnosti
Vzpomínání tehdy jedenáctileté školačky

Vzpomínka č. 1

V roce 1939 jsem chodila do 5.třídy, vyučoval nás pan učitel Reimer, pan farář Hrůza. Po okupaci s námi do třídy začala chodit děvčata z Brna. Jejich rodiče rozhodli, že jim bude bezpečněji u nás v Bítýšce než v Brně. Pamatuji si, že byla velice nastrojená, měla hedvábné punčošky ... o takových se nám Bitešačkám ani nezdálo, usmívala se při vzpomínání paní Kořínková.

Vzpomínka č. 2

Toho roku jsme šli pěšky do tišnovské sokolovny, kde se konala soutěž škol ve zpěvu. Na škole jsem chodila do smíšeného sborového zpěvu, který vedl pan učitel Babák. Šli jsme přes les směrem k Sokolí na Tišnov. Vedl nás pan učitel Babák a pan učitel Lahodný. Byl to vlastně i výlet.
Školní docházka byla tehdy povinná 8 roků.

• pět ročníků (obecná)
• tři ročníky (měšťanka)

Rozšíření měšťanské školy:

• tzv. čtvrtá měšťanka - jednoroční učební kurz
• dvouletá škola hospodářská: účetnictví

pí.uč. Benešová - praktické rady do života: zahradnictví, vaření, pečení, zavařování aj.

Učebnu pro tuto výuku jsme měli u Balabánů, vedle holičství pana Jiříčka. Byla to velká místnost, která byla zařízena jako kuchyně. Byl tam kredenc, stolový sporák a velký stůl pro 16 osob. V čele seděla vždy paní učitelka. Výuka byla jednou týdně odpoledne. Když se třeba pekly buchty z kynutého těsta, musela tři děvčata jít již zadělat (dát kynout) těsto dopoledne, aby bylo s čím odpoledne pracovat. Všechna děvčata jsme musela mít zástěrky a čepečky.

Ve škole se tehdy v každé třídě topilo v litinových kamnech, kam musel školník nanosit denně potřebné množství uhlí, dřeva a zatopit před vyučováním.

Vzpomínka č. 3

25. dubna 1945
Chleba jsme pekli v pekárně u Jeroušků. V díži se na dně nechal takový malý bochánek syrového těsta, který se přikryl. Bylo to připraveno pro příští zadělávání místo kvasnic. Peklo se asi tak každý desátý den. Večer se doma vždy zadělávalo a druhý den ráno jsme bochníky odnesli k Jerouškům.
Tehdy nemohli péct, protože měli následkem výbuchu bomby zavalený komín. Šli jsme tedy k Balabánům, kde nám chleba upekli. Při dalším bombardování byl tento dům zasažen a zahynul tam i pan Balabán.

Vzpomínka č. 4

Šli jsme se schovat do sklepa.
Naše rodina: tatínek, maminka a já. Dále tam byli Vlčkovi z domku u hřbitova. Ti byli čtyři a tři jejich známí z Brna. Měli jsme hospodářství, takže nebyl hlad. Měli jsme chleba, mléko od krávy, vajíčka, brambory, nějaké sádlo také bylo. Do sklepa (byl to bramborový sklep) jsme na brambory dali celty a na ně ustlali peřiny. Svítili jsme petrolejkou. Večer jsme se vždy všichni pomodlili za konec války a za nás za všechny, abychom přežili ve zdraví. Ráno už k nám chodili lidé z "vil" (dvě samostatně stojící vily v zahradách vzadu za Bítýškou - Na Bílém potoce) pro mléko a vajíčka.

Vzpomínka č. 5

8. května byly "vyhozeny"mosty ustupujícími Němci. Toho dne se nám zrovna otelila kráva a měla dvě telátka, byla to událost. Díky těmto dvojčátkům nám kráva zůstala. Ruští vojáci totiž zabavovali dobytek, ale ji s telátky nám nechali. Vzali si dva koně. Bylo to moc smutné, tatínek je měl moc rád. Výměnou nám nechali jednoho, který byl tak zničený, že ležel na zemi. Ještě nikdy jsem něco takového neviděla.

Vzpomínka č. 6

9.května byl konec války! Střechy většiny domů v Bítýšce byly rozbité. Všichni potřebovali opravovat a nebylo čím. Naši měli připravené nové tašky (křidlice-střešní krytina) na stavbu stodoly. Tak jsme jim je půjčili a se stavbou stodoly se počkalo. Vím, že brambory už měly být dávno v zemi. Práce na poli musely počkat. Nejdříve se provedly ty nejnutnější opravy na staveních, které způsobila válka. Nebyl čas. Příroda ale vše srovnala i když se brambory dostaly do země později než obvykle. Úroda byla pěkná.

Pamětník č. 7 (1. setkání se uskutečnilo v prosinci 2010)

Jméno: Bešter Karel

Povolání - profese: technik
Vzpomínání tehdy devítiletého školáka.

Vzpomínka č. 1

Když došlo k okupaci Československa přišla k nám do třídy paní učitelka Ondráčková, která nás učila němčině. Oznámila nám dětem, že došlo k velice vážné věci, která se týká nás všech. Žádala nás, abychom byly poslušny svých rodičů. Dbaly příkazů a zákazů např. poslouchání rozhlasového vysílání.

Vzpomínka č. 2

Otec byl během okupace dva roky ve vězení kvůli černém u prodeji. Bylo to na udání. Zprostředkoval odkup dvou kusů prasat z Veverských Knínic. Tamní sedlák byl odsouzen na 1.5 roku, náš soused rovněž na 1,5 roku a otec na 2 roky. Výkon trestu odpracoval v Německu - Baunzenu, při výrobě zbraní. Byla to velice těžká doba pro něj a pro naši rodinu také. Měli jsme pekařství. Pomáhal jsem dědečkovi, aby firma fungovala. Bylo mi 12 roků. Maminka se starala o mne a mladšího bratra. Otcovi jsme z domu zasílali balíčky na přilepšenou. Psali jsme dopisy. Bylo to moc zlé. Ve čtyřiačtyřicátém se nám vrátil velice pohublý a zničený. Ale vrátil se!

S pomocí svého spoluvězně přicestoval do Brna. Já jsem jej nepoznal. Vážil 45 kg. Teta Vavříková, která bydlela v Brně, zařídila jeho hospitalizaci v nemocnici u sv. Anny. Operoval jej MUDr. Markvart, lékař německého původu. Operace plic a pohrudnice se zdařila. Asi po čtrnácti dnech se nám vrátil domů. Na naši otázku, proč se neléčil již v Německu, nám sdělil, že z marodky v Baunzenu se již nikdy nikdo nevrátil mezi živé spoluvězně zpět.

Vzpomínka č. 3

Byly nálety na Vev. Bítýšku. Naše rodina opustila rodný dům. Vše jsme tam nechali. Ani jsme nezamykali. Ještě s několika rodinami jsme se ukrývali nahoře nad Vev.Bítýškou před Lažánkami. Na Kopaninách u Zavřelů. V lesích byli partyzáni. Tehdy Němci zajali jako rukojmí muže, kteří se pohybovali v lese. Mezi nimi byl i můj otec. Zajali každého, na koho v lese narazili. Muži neoholení ... zarostlí ... ať partyzán či nikoli. Otec se vrátil až po několika dnech velice zničený. Byla z něj cítit úzkost a strach. O tom co prožil ... v době co byl mimo naši rodinu, se mu nechtělo ani mluvit.

Pozn. Postupné upřesňování prvních vzpomínek pana Beštera doplňuji dalšími údaji, které se mi náhodně podařilo získat. Jedná se o zápisky pana Stanislava Bartoňka (1929-2002). Popisuje svoje prožitky z konce 2. světové války dosti podrobně. Shodou okolností byl ve stejnou dobu na stejném místě, jako pan Karel Bešter st. Tímto děkuji paní Magdaleně Minaříkové, roz. Srncové za zapůjčení zápisů jejího strýce- bratra maminky, Ludmily Srncové roz. Bartoňkové.

Doplňují Vzpomínku č.3 ze zápisků pana Stanislava Bartoňka, které objasňují vznik zatčení skupiny mužů v lese u Holasic a následné osudné okamžiky Němci zajatých mužů.

"...po náletu na Vev.Bítýšku moje matka a sestra Lída,(která čekala dítě) dostaly strach. Řekly, že než umřít ve sklepě udušením raději umřou v lese. A v bunkru je větší naděje přežít. Odebrali jsme se do lesa na Šárku. Já, matka, sestra a švagr Jan. Když jsme dorazili do údolí YMCY, byly tam již ubytovány stovky lidí z Vev.Bítýšky. Mnozí měli s sebou i dobytek. U potůčku jsme našli místo pro bunkr. Sousedé nám poradili, abychom si vzali krumpáče a šli do Ovčárny (u Holasic) pro desky. Bylo nás asi deset. Já, švagr Jan,Vlastik Hošek, Bešter Karel-pekař, Suchý A. aj. Došli jsme asi na půl cesty, když nás sevřela četa "SSmanů"se zvoláním:" Hände auf" (ruce vzhůru)! Byli jsme prohledáváni. V tu chvíli mi švagr zašeptal, že má u sebe nabitou pistoli. Povedlo se. Zahrabala se nohou do jehličí. Nikdo si toho nevšiml (asi týden po skončení války jsme ji tři dny hledali, než jsme ji našli). Měli jsme velké štěstí.

Dle německého velitele jsme byli podezřelí (díky našim krumpáčům), že jdeme zakopat Němce, kterého jsme patně zlikvidovali. Němci měli totiž na Ovčárně muniční sklad. Dalším důvodem naší vybavenosti mohlo být také zakopání padáků, nalezených po shozu zbraní z amerického letadla. Stali jsme se zajatci. Toto místo patřilo ke třetí linii fronty. U Šárky Němci kopali zákopy a bunkry. Všude jich bylo plno. Velitel čety nás vzal jako zajatce sebou na velitelství do Sentic, odkud nás měli dále předat do Nedvědice k válečnému soudu. Zavedl nás na Šárku, mimo les, na volný prostor. Naši zajatou skupinu nechal uprostřed kruhu hlídat asi deseti německými vojáky. Mezitím ostatní prohledávali okolní chaty. Hledali partyzány. Když tu pojednou přiletělo ruské letadlo a začalo na nás nalétávat. Velitel dal rozkaz nařídit kulomet a střílet. Letadlo nalétlo hodně nízko. Cítili jsme vítr. Měli jsme velké štěstí, že n i k d o nestačil zamířit a vystřelit.

Po skončení prohlídky chat dal velitel rozkaz přeplavit se na druhou stranu Svratky a zamířit do Sentic. Řeka byla hodně rozvodněna a pro silný proud se nedala jen tak překonat. Vzal od nás padáky a nechal uřezat lana (nesli jsme jim totiž pancéřové pěsti a padáky). Jeden konec lana se uvázal k lodi a druhý kolem silné olše. Byl tak silný proud, že
přistáli o sto metrů níže. Vydali se s lodí zpět proti proudu a lano opětovně přivázali k silné olši, aby mohlo být nataženo nad řekou. Nastoupili do lodi. Dva vojáci byli vpředu a drželi se lana. Ručkovali zpět k našemu břehu. Na zádi byli také dva vojáci. Uprostřed řeky byl tak silný proud, že se vojáci ze zádi rozhodli jim jít pomoci. Loď se přetížila a naklonila. Začala se naplňovat vodou a potápět. Když se potopila všichni se pustili lana a naskákali do vody. Proud je unášel ... topili se ...žádný z nich neuměl plavat.

Lidé z chat tomu přihlíželi. Jeden z nich - profesionální plavec - závodník skočil do vody a dva vojáky s plnou výzbrojí zachránil. Zbývající dva zmizeli pod vodou. Utopili se před očima přihlížejících. Prázdná loď uplavala.

Následně velitel rozhodl, že nás zavede do Březiny, kam nás také předvedl na stanici. Velel tam major - Rakušák - Vídeňák - jeho babička byla Češka. Trochu uměl česky což jsme měli opět velké štěstí. Vyslechl hlášení o veškerých událostech a následně nás pustil domů s tím, že se mají chlapi oholit, ... že jsou celí zarostlí a vypadají podezřele. Ve skupině civilistů jsem byl nejmladší já, ...16 let ... ostatní už chlapi středního věku. Opět při nás stálo štěstí. Mohli jsme být válečným soudem odsouzeni k trestu smrti - byla válka."

Pamětník č. 8 (1. setkání se uskutečnilo v lednu 2011)

Jméno: Libuše Šancová

Povolání-profese: dělnice
Vzpomínání paní Liby na její zážitky v době okupace - tehdy čtrnáctiletého děvčete.

Vzpomínka č. 1

Byly jsme už na domě se sestrou Cilkou samy. Maminka nám zemřela v roce 1940 a tatínek začátkem roku 1944. K domu patřilo 11 měřic pole. Měly jsme dvě krávy, prase, drůbež, králíky. Práce jsme měly hodně. V roce 1940, když mi bylo 14 let, jsem šla pracovat do tkalcovny v Ricu. Pamatuji si, že moje mzda za týden byla 105 Kč. Z první výplaty jsem si koupila budík v obchodě pana Štěpničky u kostela. Byla jsem moc šťastná. Bratr Jan bydlel s rodinou v podnájmu Na Klínku ve vile u Peprlů.

Vzpomínka č. 2

Když byl nálet na Brno tak kopce Skal s holými stromy zářivě svítily proti obloze. Jako rozsvícené lustry. Bylo to krásné a hrozné zároveň. Vidím to i teď před sebou.

Vzpomínka č. 3

Bylo to už v roce 1945. To mi již bylo devatenáct roků. Můj Břeťa (budoucí manžel) a sedlák Jan Podborský převáželi zbraně z Vev.Bítýšky přes Brno ... v zavazadlech ... nevím kam ... to se neříkalo! Chytili je a byli zavřeni. Břeťa byl zavřen v Mladkově (za Tišnovem). Asi po dvou měsících se mu podařilo odsud utéct a vrátit se domů.

Vzpomínka č. 4

Poslední dny války. Nad poštou byla řada lip, které Němci podřezali. Stromy tak utvořily překážku před blížícími se Rusy. Na Klínek po levé straně byly také lípy, ale ty již nestačili podřezat ... jen začali. Obyvatelé z okolí je zachránili. Němci si začali shánět civilní šaty a kola, aby co nejrychleji odsud zmizeli.Ustupovali směrem na Vysočinu. Naši občané jim odváželi munici na vozech taženými koňmi. Bratr Jan s panem Podborským také museli s nimi jet až někam k vlkovskému rybníku. Podařilo se jim vrátit. Báli jsme se o ně.

Vzpomínka č. 5

Jaro roku 1945. Mně bylo 19 roků a sestře Cilce 24 roků. Schovávaly jsme se u Podborských v naší ulici. Vzpomínám si, že nás tam bylo hodně. Dokonce tam byl i bratrův kamarád z Brna, jehož paní byla těsně před porodem. Ten ji tehdy musel odvézt na trakaři k porodní babce (paní Dokoupilové) na Kopeček , kde odrodila. Končila válka. Rusi šli od Hvozdce a s nimi byli Rumuni, Bulhaři. Vyháněli lidi z domů. Měli jsme strach.

Zprávy o hrůzách ve Hvozdci dorazily i do Bítýšky. Bylo to tehdy pro nás děvčata a ženy vůbec nebezpečné. Chlapi přišli s tím, že se musíme dobře schovat, aby nás vojáci ani nezahlédli. A tak nás ukryli obě dvě, (mne a Cilku) u mé kamarádky Marie Brabcové, nyní Novotné. Bylo to naproti našeho domu u Králíků, odkud pocházela její maminka. Zarovnali nás ve sklepě za hromadu košů. Vojáci totiž všude hledali "děvuchy". Nenašli nás.

Vzpomínka č. 6

Bylo už po válce. V celé obci byli po domech ubytováni Rusi. Já a Břeťa jsme hlídali dům, aby jej vojáci z nedbalosti nepodpálili. Měli ležení uprostřed dvora. Všude byla sláma a oni si svítili mezi tím vším velkou svíčkou z kostela. Nemohla jsem se na to dívat jen tak. A tak jsem šla na velitelství, které mělo sídlo v Dělnickém domě (nyní je na této parcele postavena budova ZUŠ). Byli tam naši i ruští velitelé. Oznámila jsem jim co se děje u nás na dvoře. Vyslechli mne a zařídili jejich odchod. Byla jsem ráda, že se nic nestalo.

Vzpomínka č. 7

Po válce se peklo v jediném pekařství, a to u Jeroušků. Před válkou pekárnu v naší obci měli: Balabánovi, Bešterovi a Jerouškovi.

Pamětník č. 9 (1. setkání se uskutečnilo v lednu 2011)

Jméno: Mifek Josef

Povolání: technický úředník
Vzpomínání tehdy osmiletého školáka.

Vzpomínka č. 1

15.3.1939 - O K U P A C E.
Stály jsme, ... tak jak jsou děti zvědavé ... a dívaly se. Bylo to venku u kostela před Nováčkovými - Sýkorovými (nyní je v tomto domě u kostela prodejna ovoce a zeleniny), dal se do vzpomínání pan Mifek. Němci vjížděli do Bítýšky směrem od Brna z Kopečka dolů na náměstí a dále pokračovali směrem na Kuřim. Pršelo a poletoval sníh.

Auta. Motorky. Uniformy vojáků a jejich helmy. Ozbrojeni jak se říká až po zuby. Šel z nich strach. Ve škole se vyučovalo dále beze změn. Úkoly. Zkoušení.

Vzpomínka č. 2

1. nálet na Kuřim byl 20.11.1944
1.oběť z Vev.Bítýšky byl Karel Malý, který zahynul při tomto náletu.
Šli jsme jako obvykle do školy. Kolem 11.hodiny se ozvalo ve třídách hlášení ze školního rozhlasu: ACHTUNG ACHTUNG LUFTSHÜTZ BRÜNN STARKE VERBAND SCHNELLE KAMPFFLUGZEUGE FLIEGEN NACH (např. SÜDEN, NORDEN, WESTEN, OSTEN). Pan Mifek doplňuje: "pamatuji si to dodnes. Nikdy na to nezapomenu." Nálet. Svazy letadel letěly nad Bítýškou. Utíkali jsme se všichni schovat domů.

Vzpomínka č. 3

Když si tak vzpomínám na tu dobu ... tak jsme měli vždy co jíst. Hlad nebyl. Měli jsme prase, husy, kozu, králíky ... políčko ... chodili jsme na klásky.

Vzpomínka č. 4

24.4.1945 ... Němci ustupovali. Zastavili se před naším domem, kde byly tři hrušně. Pečlivě pod ně ukryli svoje vozidla. Tehdy při ústupu, celé kolony vozidel vjely do Bítýšky. Němci přenocovali a ráno odjeli.

Druhého dne směrem od Čebína letěla 2-3 letadla. Byli jsme zrovna na hrázi u řeky a viděli jsme jejich světýlka. Já, otec a dědeček ... bylo to tak kolem poledne. Stříleli. Utíkali jsme se schovat do domu. Dědeček byl poslední a tomu již padly dveře na záda. Stalo se to tlakem vzduchu při výbuchu bomby.

25.4.1945 se šla celá naše rodina schovat k Juranům (Bubikům) do sklepa. Jen děda zůstal doma (s lufťáky co k nám jezdili na prázdniny), ve sklepě.

26.4.1945 další nálet. U Juranů nás bylo moc. Celá jejich rodina a ještě my. Zdena Hermányová, Štěpničkovi s dítětem. Ten den tam byl i Horáček, který přišel domů jen spravit dobytek (jeho rodina byla již mimo Bítýšku v lese za Ricem). Pamatuji si, že musel držet dveře kůlem, aby nevpadly při výbuchu dovnitř. Schovávali jsme se u nich až do 30. dubna.

Vzpomínka č. 5

1. května se rodiče s námi dětmi vydali podél Bílého potoka ... kolem Jarošova mlýna nahoru do lesů. Bylo to o strach. Směrem od Hvozdce nás ostřelovali Němci. Došli jsme do Hálova mlýna, kde jsme zůstali až do 8.května. Bylo nás tam víc. Malíkovi - elektrikář. Celkem asi sedm rodin. Já a Franta Malík jsme chodili chytat do potoka ryby ... to víte, kluci. Bylo mi 14 roků.

Vzpomínka č. 6

Večer 8. května přišli do mlýna Němci a sdělili nám, že kdo tam zůstane, je považován za partyzána. Vydali jsme se nahoru lesem do Lažánek k Mařence Koláčné a tam jsme zůstali přes noc. 9. května kolem 4. hodiny ráno bylo již vidět Rusy jak jdou od Veverské Bítýšky z lesa směrem k Lažánkám. Kolem jedné odpoledne se vracela naše rodina po silnici domů do údolí. Šli jsme pěšky a táhli jsme vozík. Celou cestu jsme se míjeli s vojskem sovětské armády. To byl můj konec války.

Vzpomínka č. 7

Rumuni se utábořili u řeky. Franta Drábík měl plechovou loď, do které nás kluky nahnali. Byli jsme tam: já, Pepíček Koštoval, Jara Klusák, Juran a vojáci. Bylo hezky. Měli jsme na sobě jen trenky a trička. Pluli jsme ke Starému splavu, kde vojáci vhodili do vody granáty. Mrtvé ryby, které se objevily na hladině, jsme pro ně sbírali a házeli do loďky.

Vzpomínka č. 8

Když tak ještě vzpomínám ... jo, ... nakupovat jsme chodili s maminkou k Valešům v ulici Tišnovské (obchod tam již není, dům je po rekonstrukci). Bylo tam všechno co bylo třeba pro domácnost. Nalévala se tam také kořalka. (Nálevna-Valešovi měli právo nálevní.) Chodívali tam chlapi: pan Myšák, tatínek, Nevoral, Malý. Povídali si a bylo tam veselo ... s úsměvem dodává pan Mifek.

Pamětník č. 10 (1.setkání se uskutečnilo v únoru 2011)

Jméno: Jindřiška Patočková

Povolání-profese: 1951-1962 učitelka místní ZDŠ
1962-1970 zástupkyně ředitele místní ZDŠ
1970-1989 ředitelka místní ZDŠ

Vzpomínka č. 1

-OKUPACE
-Maruška Kudeříková (dále jen M.K.)

Strýc Kratochvíl (manžel maminčiny sestry Ludmily) M.K. tehdy učil na gymnáziu ve Strážnici. To on jí sdělil, že je ve Veverské Bítýšce otevřena jazyková škola.

Poznámka: Soukromá jazyková škola spolku Akademie. Vyučovaly se tam tyto předměty: těsnopis, účetnictví, psaní na stroji a jazyky, které se po okupaci omezily pouze na výuku němčiny.

V roce 1939 se M.K. stala její studentkou a bydlela u nás. Měli jsme ji rádi. Byla milá. Četla knihy T.G.Masaryka. Maminka jí šila šaty. Stala se opravdu součástí naší rodiny. Pamatuji si, že za ní přijela na návštěvu maminka. Byla v kroji. Vůbec nešly spát. Celou noc spolu prochodily venku a mluvily. A mluvily.

Poznámka: Maruška se věnovala v odboji zpravodajské a letákové činnosti.

Maminka měla o ni strach. Věděla jak je to nebezpečné a přijela ji přemluvit, aby zanechala odbojové činnosti a vrátila se domů. Odjela s nepořízenou.

Poznámka: Později byla Marie Kudeříková pracovním úřadem nasazena do tkalcovny firmy Ráček ve Vev.Bítýšce (později Rico Vev. Bítýška-nyní Hartmann -Rico), protože byla ročník 1921, který podléhal pracovnímu nasazení.

Vzpomínka č. 2

1941 - prázdniny strávila M.K. ve Vev. Bítýšce.
Pamatuji si, že k nám přišel strážmistr Ondráček (náš opravdu velice dobrý známý), který upozornil rodiče na nebezpečí anonymních dopisů. Jejich obsah upozorňoval na odbojovou činnost M.K. Ta se na základě této informace rozhodla, že odejde z Bítýšky. Byla potom v Lažánkách, kde pracovala v hospodářství.

Vzpomínka č. 3

Vím, že byla zima. Naši řezali dřevo. Přišla k nám maminčina sestra Anička Bajerová, která nám oznámila, že Maruška byla zatčena.

Poznámka: Byla zatčena v Brně ve Francouzské ulici, kde byla pobočka firmy Ráček.

Shodou okolností, právě toho dne maminka zasílala Marušce poštou balík. Obsahoval její osobní věci, které u nás ještě měla. A já jsem napsala Marušce dopis, ve kterém jsem jí sdělovala jak mi je po ní smutno ... jak mne mrzí, že se mnou ani nerozloučila, ... že k nám chodila jen v noci, ... že jsem ji neviděla ...a tak ... Vzpomínám si, jak jsem si tehdy, jako 10 leté děvčátko uvědomila vážnost situace a sdělila mamince, co bylo v mém dopise. Ta jeho obsah samozřejmě vůbec nečetla, jen jej přibalila k věcem do balíku a zanesla na poštu. Moje sdělení ji přímo vyděsilo. Možné následky pro celou naši rodinu po doručení dopisu na adresu zatčené, byly jí okamžitě zcela jasné. Rozhodla se a šla na poštu. Balík ještě nebyl odvezen do Brna. Mamince se podařilo jej
získat zpět. Měli jsme velké štěstí.

Vzpomínka č. 4

Maruška byla odsouzena na smrt a k trvalé ztrátě občanských čestných práv Lidovým sborovým soudem. Důvod: příprava pro velezradu a napomáhání nepříteli. Byla popravena ve věku 22 let v březnu 1943 v Breslau - Vratislav. Na její památku byla dne 8. května 1978, před naším domem v zahrádce, odhalena pamětní deska a naše ulice nese její jméno. Jako dárek mám od ní knihu: Babička od Boženy Němcové s věnováním.

Cituji: Jindřiško, nauč se tak milovat český národ, českou zemi a všechny lidi, jak to učila děti Babička. Mít rád, to znamená poslouchat a dělat radost těm, koho máme rádi. Tak to říkával p. prezident Masaryk. Buď proto hodná a dělej lidem radost tím, že se budeš pilně učit a pomáhat.

Ve Vev.Bítýšce, 28.11.1940 Marie Kudeříková

Vzpomínka č. 5

1.nálet na Vev.Bítýšku kolem poledne. Tatínek byl v práci (Prefa Kuřim). Já, maminka a bratříček jsme byli schovaní ve sklepě. Moc jsme se báli. Tatínek se nám vrátil.

Vzpomínka: č. 6

Další nálet. Němci chodili Vev.Bítýškou a značili si barevnou křídou domy, kde se ubytují. Tatínek po jejich odchodu značku umyl. Maminka se zlobila kvůli nebezpečí, kterému tímto činem celou rodinu vystavil. Ale ten, ještě téhož dne přivezl babičku Klímovu do volného pokoje, kde chtěli Němci bydlet. Měli jsme strach. Vojáci opravdu náš dům našli. Ubytovali se potom vzadu za domem a nechali tam stát i auto.

Vzpomínka č. 7

27.dubna 1945 jsme šli k babičce, jak se říkalo,"do vil". Babička a dědeček Kiliánovi tam dělali domovníky a starali se o zahradu. Majitelem vily byl advokát z Brna pan Brázda. Vila byla v krásné zahradě a nacházela se za Bítýškou v začínajícím údolí Bílého potoka. Pod lesem. Naši měli asi pocit, že tam bude klidněji. Když jsme tam došli, bylo tam již několik rodin. Tak jsme se tedy vydali ke Klímům (k rodičům tatínka), kteří domovníkovali ve vedlejší vile (u Blochů-vlastnili koželužnu v Brně). Ale tam již bylo také hodně lidí, zůstali jsme dva dny. Museli jsme jít tedy dál podél potoka. Byl další nálet, skrývali jsme se v bunkru, kde jsme i přespali. Němci byli v hájence Na Bílém potoce. My jsme pokračovali údolím Bílého potoka do Chaloupek, kde již byl MUDr. Blažek s rodinou. Několik dnů jsme spali pod střechou na půdě.

Vzpomínka č. 8

Na Hálově mlýně bylo velitelství partyzánů, odkud přijela hlídka na koni a upozornila nás na nebezpečí, které vznikne při přesunu Němců. Rodiče se rozhodli pro návrat domů přes náměstí. Vydali jsme se tedy zpět do našeho domu. Tatínek, maminka, já a bráška. A měli jsme sebou naši kozu. (Teď si uvědomuji, že když jsme šli z domu do "vil", tak jsme měli i kůzlátko. Asi to naši zařídili tak, abychom nevěděli "jak skončilo". Jídla moc asi nebylo.) Tatínek vezl trakař s věcmi (peřiny atd.). Pamatuji si, že jsme se vraceli úplně sami. Nikde nikdo. Vůbec nikoho jsme nepotkali. U Obecního úřadu byly rozvaliny - následky výbuchů. Ticho, to ticho. A tak jsme došli až k našemu domu. Oknem jsem nahlédli dovnitř, kde bylo vše rozbito. Pokračovali jsme tedy
dozadu proti proudu řeky směrem k ozdravovně. Tam již bylo plno rodin. Zůstali jsme dva dny. Dozvěděli jsme se, že za ozdravovnou vzadu v chatce jsou naši známí (rodina strážmistra Ondráška), se kterými jsme se opravdu velice dobře znali. Šli jsme za nimi. Byl zrovna nálet. Bomby padaly do řeky. Moc jsme se báli.

Vzpomínka č. 9

9.květen - konec války! Vrátili jsme se domů. My děti jsme utekly do bunkrů v Horce, které byly opuštěné Němci. Děti jsou a budou vždycky zvědavé. Když pomyslím kolik nebezpečí všude bylo.
Našly jsme tam velké hromady tub se sardelovou pastou a byly tam vatové deky.

Vzpomínka č. 10

Měli jsme hejno hus. Po návratu do našeho domu jsem je musela jít hledat. Byla rozvodněná řeka. Všechny byly na vodě i s cizími. Nakonec se mi je podařilo pochytat. Dalo mi to moc času a úsilí. Byla jsem moc šťastná, že se mi to podařilo.

Vzpomínka č. 11

Louky před naším domem byly plné Rumunů. Jejich koně byly jiné, než jsem znala. Byli menšího vzrůstu a svalnatí. Vojáci si k nám chodili ke studni pro vodu. Jen taková úsměvná vzpomínka. Bráška měl koloběžku a vojákům se moc líbila. Nabídli mu výměnou za ni koně. Ale on ji nedal.