1. část - 2. díl

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 1. díl, 2. část

Pamětník č. 4 (1. setkání se uskutečnilo v lednu 2011)

Jméno: Sládek Alois

Stručný přehled důležitých informací.

Činnost v odboji:

• Partyzánská skupina DELTA I.
• Operační prostor: Tišnovsko, Brněnsko
• Velitel skupiny: Antonín Komenda (krycí jméno Veverka)
• Velitel: Josef Kochta (krycí jméno Bob)

Pan Alois Sládek (krycí jméno Tom) byl spolu s bratrem Františkem Sládkem (krycí jméno Frank) členem této skupiny. Po skončení války obdržel Dekret za důslednou, přesnou a disciplinovanou práci, kterou konal dobrovolně a nezištně pro český národ. Kapitán Antonín Komenda jej jmenoval desátníkem aspirantem revolučního vojska. Vydáno: ve Veverské Bítýšce, dne 17.května 1945 Velitelství Čsl.národního odboje, skupina "Delta"

Za svoji činnost v odboji získal pan Alois Sládek tato ocenění:

1. Odznak čs.partyzána - MNO z 28.12.1946
2. Medaili Za věrnost - MVRČs z 5.5.1949
3. Pamětní medaile z roku 1965
4. Pamětní medaile z roku 2000
5. Pamětní medaile z roku 2005
6. Osvědčení "válečného veterána MNO ČE z 5.11.2007
7. Čestné uznání ČSBS k 90.narozeninám

Z vyprávění dnes již 92 letého Aloise Sládka, který si v tomto vysokém věku postupně vybavoval události... jejich data... jasně a s přehledem.

Pozn.: Několikeré setkání a postupné doplňování prvních vzpomínek našeho pamětníka na prožité okamžiky válečného období mne přiměly k dohledání a prostudování různých materiálů. Zabývaly se událostmi 2.světové války v našem okolí a daly vznik Poznámkám, které se objevují mezi Vzpomínkami.

Vzpomínka č. 1

15.března 1939 - OKUPACE
Bylo mi 20 roků. První informace byly z rozhlasu. Měl jsem v sobě velice silnou nechuť vůči všemu německému. Obstarali jsme si s bratrem Františkem učebnici anglického jazyka pro samouky a začali se učit. Gramatika ...ta se dala takto učit, ale horší to bylo s konverzací. Ani jsem netušil, že znalosti angličtiny využiji poprvé v dubnu roku 1945. Bylo to při dorozumívání s letci, kteří se zachránili ze zasaženého letadla u Lažánek ... o tom, ale budu vyprávět později (viz Vzpomínka č.8).

Pozn.: V březnu 1939 byla rozpuštěna naše armáda ... na Zemském úřadě v Brně byl zaměstnán bývalý poručík Československé armády Antonín Komenda, který našel spojení na odbojovou organizaci Obrana národa. Tato byla vytvořena generály a vysokými důstojníky bývalé armády s myšlenkou vzniku národního povstání. Vev.Bítýška, díky svojí poloze v blízkosti Brna (rekreační oblast Brňanů - skýtala možnost nenápadného pohybu spojek) se stala sídlem velitele odboje. Stal se jím poštovní úředník Josef Kochta, který Vev.Bítýšku dobře znal. Tehdy se jednalo hlavně o činnost zpravodajskou a organizační - např. zřizování místních jednotek.

Vzpomínka č. 2

Do odbojové skupiny jsem vstoupil čistě z vlasteneckého cítění. Jako odvedený voják jsem cítil povinnost něco dělat pro naši republiku. Na mojí první schůzce s velitelem Kochtou, která se konala v roce 1941 v Bítýšce v hotelu (budova, kde je radnice našeho městečka, místní knihovna a Stavební úřad) jsem byl s bratrem Františkem a Mirkem Dvořákem. Naše skupina se zaměřila na drobné záškodnické akce: sabotáže v továrně atd. Jednotlivé sabotážní a odbojové akce skupiny "Delta I." v letech 1944-45 jsou zapsány v příslušných dokumentech, které jsou uloženy v archivu MNO (Ministerstva národní obrany České republiky). Byla snaha ochromit německou říši. Nic většího jsme dělat nemohli. V sázce byly životy spoluobčanů. Stále jsme čekali na zbraně.

Vzpomínka č. 3

Jak se žilo nám mladým během války? Do roku 1942 se konaly plesy, zábavy a různé společenské akce. Po Heydrichiádě byl z á kaz veškerého společenského dění. Ale my mladí jsme si vždy našli možnost společného setkání. Pouštěli jsme si gramodesky, tančilo se. Vždy jsme se někde domluvili. Muselo se ale dbát, aby byla zastíněná okna kvůli úniku světla. Stali bychom se snadným terčem při náletech. Studoval jsem na Vyšší průmyslové škole strojnické v Brně na ulici Sokolské. V roce 1944 jsem maturoval.

Vzpomínka č. 4

Lidé se setkávají ... poznávají ... zamilovávají ... za všech okolností ... i za války. Já jsem svoji Věrku poznal v září roku 1943. Přišla studovat na Smekalovu školu do Bítýšky. Válka a strach z toho, že nevíte co bude zítra. A navíc, Věrčin ročník patřil mezi ty, které byly povolány k nuceným pracem do říše. Jako vdaná žena, by však mohla zůstat v protektorátu. Zmíněné okolnosti a naše láska urychlily náš sňatek. Vzali jsme se po půlroční známosti. Byla to silná a odvážná žena. Tak to uběhlo ... to je život! Prožili jsme spolu 56 roků. Letos to již bude 11 roků, co mi zemřela.

Vzpomínka č. 5

Dostal jsem poštou příkaz k nástupu vykonávání nucených prací v Německu. Rozhodl jsem se, že nenastoupím. Koupil jsem si jízdenku na vlak. Rozloučil se, aby bylo vše jak má být a odjel jsem z Vev.Bítýšky. Ale vystoupil jsem z vlaku a vrátil se v noci potmě domů. Skrýval jsem se u našich na půdě. Bratr Frantík tam již byl, utekl z Rakouska, kam byl poslán na nucené práce pro říši v roce 1943. Bylo to nebezpečné. Časté kontroly četníků a gestapa. Poslouchali jsme zprávy z Londýna. Mládí je velmi nerozvážné ... vždyť jsme mohli uvést v neštěstí tolik lidí ... mládí!

Pozn.:

• 1942 navázán kontakt s Komunistickou stranou v Chudčicích
• letákové akce (tištěné zprávy z londýnského a moskevského rozhlasu)
• první ztráty na životech občanů, kteří zde žili a byli popraveni: Alois Myška ze Hvozdce, Maruška Kudeříková (studovala na Smekalově škole)
• 1943 začátek spolupráce s komunistickou buňkou ve Vev.Bítýšce (Stanislav Kastl)

Vzpomínka č. 6

Uvádím jednu z mnoha akcí. Bylo to těsně před frontou v roce 1945. Dostal jsem úkol předat zprávu. Ukryl jsem ji v podrážce boty. Adresát byl v obci Česká (za Kuřimí). Z Vev. Bítýšky jsem vyjel na kole. Samozřejmě bez dokladů, které jsme vždy předávali před akcí veliteli, aby v případě zadržení nebyla ihned zjištěna totožnost. Zprávu jsem předal v pořádku, ale při zpáteční cestě jsem zahlédl dole U Skalky pod Chudčicemi německou hlídku. Musel jsem se jí vyhnout. Slezl jsem z kola a tlačil je nahoru lesem přes kopce Skal pod Křížovou cestu, dolů ... do Vev. Bítýšky. Dopadlo to dobře.

Vzpomínka č. 7

První shoz zbraní byl nahlášen až 16.4.1945. Spojení bylo přes vysílání v rádiu na krátké vlně. Na základě radiogramu bylo stanoveno heslo: "KAMNA KOUŘÍ". Příkaz pro členy skupiny zněl, ihned po vyslechnutí hesla v rozhlasovém vysílání soustředit se na určeném místě u Práchovny (prostor za Vev.Bítýškou v údolí Bílého potoka). Tam jsme složili slib věrnosti a obdrželi další instrukce. Akci na shozové ploše řídil št.kpt. Jaromír Nechanský, který byl na našem území od zimy 1944-45 (z Londýna). Byl asi 100 metrů od nás. Naváděcí zařízení obsluhoval Jaroslav Klemeš. Já jsem byl jedním ze čtyř osvětlovačů. Měli jsme reflektorky na baterie. Dále tam byl ještě jeden signálník. Celkem nás bylo asi 28 osob. Bylo to kolem půlnoci. Zaujali jsme na ploše postavení. Rampa svítila. Slyšeli jsme hukot letadla jehož siluetu jsme zahlédli nad námi. Jasnou nocí se ozvala střelba, (jak se později zjistilo - z německého stihače). Letadlo bylo zasaženo. Nad Lažánkami již hořel levý bok letounu, a tak ke shozu zbraní nedošlo. Americký zásobovací letoun B-24 "Liberátor" havaroval v prostoru Tišnov - Hradčany. Všem osmi členům posádky se však podařilo včas letoun opustit. Následného dne proběhl druhý shoz. Št.kpt.Nechanský s námi byl přímo na rampě. Dodávka zbraní byla tentokrát bez problémů.

Vzpomínka č. 8

Anderson Rosslyn C., Carlino Armando a Dias Mack H. jsou jména členů posádky havarovaného zásobovacího amerického letounu. První dva se skrývali v Březině. Odtud je na Ovčárnu do Holasic přivedli Mirek Dvořák s Endlicherem. Na třetího letce Mac Diase, narazila chudčická spojka cestou do Holasic, kde jsem se s ním poprvé setkal. Vlastně až třetí den po seskoku byli všichni tři odvedeni do domu Jana Klimeše ve Vev.Bítýšce Na Bílém potoce. Těsně před koncem války jsme je ukryli v bunkru poblíž samoty zvané Chaloupky (v údolí Bílého potoka). Strážení jejich úkrytu jsme zajistili s bratrem Františkem a Jarem Hanákem.

Vzpomínka č. 9

Krátce po shozu zbraní, byla poprvé bombardována a napadena Vev.Bítýška sovětským hloubkovým letectvem. Na dvoře u nás doma byla v tu dobu zaparkovaná německá vozidla s Němci, kteří hledali v obci ubytování. Pod střechou na půdě jsme měli ukryty zbraně a munici. Zásluhou otce, který německého velitele přesvědčil, že k ubytování není půda vhodná, nedošlo ke katastrofě. To jsme ještě netušili, že fronta se vytvoří přímo ve Vev. Bítýšce. Uskladněnou munici jsme v noci spolu s bratrem Františkem a Jarem Hanákem odnesli do bunkru, který byl v lesním porostu mezi Holasicemi a Šárkou.

Vzpomínka č. 10

No strach ... ten byl stále, ... ale člověk si nějak zvykne. Vzpomínám si ... bylo to v květnu 1945. Měl jsem zaléčený zápal pohrudnice a vracel jsem se z Vev. Bítýšky do bunkru u Holasic. Šel jsem Babkami (kopec nad Bítýškou), přes Chocholu, Ovčárnu a potom pod Holasicemi směrem k Šárce. Kolem mne výbuchy granátů, střelba. Ruští dělostřelci ostřelovali pozice Němců. Vlastně to byly poslední dny války, ale to jsem ještě nevěděl. Tehdy mi asi bylo nejvíce úzko. I když těch okamžiků, těch bylo ... mnoho. Nejhorší byl pro mne ten pocit bezmoci, když jsem viděl ženy s dětmi, staré lidi ukrývající se v lese ... A Vy nemůžete nic proti té hrůze udělat!

Vzpomínka č. 11

Dne 8. května 1945 odpoledne vyklidila německá armáda okolí. Náš bunkr jsme přenechali americkým letcům s veškerou municí a zbraněmi pro případ napadení. Ponechali jsme si jen revolvery (Smith and Wesson "45"). V noci z 8. na 9.května 1945 jsme se s bratrem Františkem a Jarem Hanákem vraceli potmě lesem do Vev. Bítýšky. Plížili jsme se k našemu domu. Němci jej již opustili. Řádně po sobě uklidili ... to ano ..., ale některé naše věci si vzali "sebou". Zapomněl jsem sdělit, že obytná část našeho domu byla po celou dobu fronty obsazena německými vojáky. Manželka s rodiči, sestřenice Věra Hanáková s dětmi a někteří sousedé přečkali tuto dobu v našem sklepě. Ten mi byl po dobu léčení zápalu pohrudnice rovněž azylem Doma. Konečně doma. Vítání se s rodinou. Sedli jsme si s otcem na dvoře na lavičku. Po nějaké chvíli zasáhl náš dům dělostřelecký granát. Byla shozena střecha nad dílnami a hlavní budovou. Zůstali jsme jako zmrazeni. Asi to byly poslední granáty ze strany Rusů. Noc jsme již přečkali uvnitř domu. Velice časně ráno jsme s bratrem vyšli na zahradu, kde se pojednou před námi objevil ruský seržant. Byl úplně beze zbraně. Ptal se nás, kde jsou "Germáni". (V tu dobu jsme již měli nataženy na rukávech "Rudé pásky s razítkem Odboje"). Přivítali jsme ho a sdělili, že Němci jsou již pryč. Za ním přicházeli další tři rudoarmějci ozbrojeni samopalem a hned po nás chtěli "časy" (hodinky na ruku). My měli jen kapesní. Otec jim dal potom svoje kapesní. Zbraně nám nechali. Po tomto setkání jsme se vydali do lesa k bunkru. Letci již však byli odvedeni Janem Klimešem do Bítýšky do jeho domku Na Bílém potoce. Po příchodu a umístění velitelství Rudé armády do naší obce skupinu tří letců představil velitel Komenda.
Během doby, kdy ještě bydleli v naší obci jsme s nimi navštívili pana faráře a místní kostel. Letci byli odvezeni do Brna, kde se setkali se zbývajícími pěti členy posádky sestřeleného letounu. Na brněnské radnici byli přijati prezidentem Benešem. Jejich přesun k americkým jednotkám v Plzni byl uskutečněn během několika dní, a to se zastavením v Blansku a Praze.

Vzpomínka č. 12

Po válce jsem si vyměnil čtyři dopisy s Mack Diasem. V roce 1948 korespondence skončila. Dias zemřel. Od roku 1995 jsem si dopisoval s Carlinem. Díky tomuto kontaktu vzniklo pozvání pro Carlina ze strany města Tišnova. V květnu 1997 přiletěl na návštěvu do ČR. Ve svých 74 letech přijel tam, kde mu život zachránil seskok padákem z hořícího letadla. Dole byla jen tma nepřátelského území. Carlino se zúčastnil malé oficiální slavnosti odhalení pomníku. Byl přítomen syn generála Luži, zástupce amerického velvyslanectví a představitelé města. Pomník je nedaleko místa havárie (před budovou Hasičského záchranného sboru) v tišnovské Olbrachtově ulici. O jeho vznik se zasloužil bývalý partyzán Jaroslav Skoupý ze skupiny generála Luži. Ve Vev.Bítýšce byl na jeho počest uspořádán slavnostní oběd se zástupci obce. Setkal se také s vdovou po mém bratrovi Františkovi. Prohlédl si Klimšův domek Na Bílém potoce, kde se skrýval. Přivítal jej pan děkan Vídenský v našem kostele. Carlino si vzpomněl jak byl kostel při jeho poslední návštěvě (na konci války) poničený a zpustošený Zbytek dne jsme prožili v rodinném kruhu u nás doma. Byli jsme oba rádi, že jsme se po létech uviděli. Co vím … tak z posádky letounu již nikdo nežije …

Vzpomínka č. 13

Po skončení války jsem asi měsíc vykonával službu v "Národní stráži". Udržovala pořádek v obci a okolí Vev.Bítýšky. Spolupracovali jsme s rudoarmějci. S německými zajatci jsme odstraňovali nevybuchlé granáty. Při této činnosti zahynul jeden občan z naší obce. Vlastní neopatrností. Stalo se to v údolí "Slešťůvky" (lokalita naproti sídlišti Na Bítýškách začínající vlevo naproti autobusové zastávce), kde se veškerá munice soustřeďovala.

Vzpomínka č. 14

Jednoho dne jsem měl hlídku na křižovatce ulic Hvozdecké a Ehrmannovy. Byl tam se mnou ještě pan Josef Němeček (obchodník) jako zástupce civilních občanů. Slešťůvka byla tehdy plná Rumunů. Čtyři z nich se vydali z domu Bešterových (nyní tam bydlí paní Anděla Sedláková) na další "návštěvu". Jeden z nich lezl oknem k Mezerům (Pekárkům). Vytáhl jsem ho ven za batoh. Ostatním se moje jednání nelíbilo. Obstoupili mne … a až na mé ujištění, že hodlám užít granátu, ustoupili a vzdálili se. O této události jsem podal hlášení na ruské velitelství (sídlilo tehdy na Hvozdecké u Mytýzků - nyní tam bydlí Kučerovi). Plukovník mne vyslechl. Do půl hodiny šli kolem nás. Sbaleni. Více než 100 Rumunů.
Opustili Slešťůvku a mířili směrem k náměstí. A potom z Bítýšky pryč! Byla to nebezpečná doba.

Pamětník č. 5 (1. setkání se uskutečnilo v lednu 2011)

Jméno: Koštoval Miroslav

Vzpomínka č. 1

Byli jsme ve škole. Chodil jsem do 3.třídy. Přišla paní učitelka Ondráčková a měla k nám dětem velice vážný proslov. Týkalo se to Okupace Československa. Vyprávěla nám o všem co se stalo. Jak je to vážná doba a jak máme poslouchat rodiče. Všichni jsme poslouchali … nikdo nevyrušoval … rozplakali jsme se. Ještě nyní, když si vybavím tu situaci … jsem dojatý.

Vzpomínka č. 2

Jaro 1945 … naše rodina se šla schovat do hájovny k Rolinkům (nachází se na kraji lesa pod Sokolím), kteří odešli do Tišnova. Starali jsme se jim o dobytek … asi tak týden. Nějak v tu dobu byla vydána Vyhláška o tom, že civilní osoby, které se nacházejí v lese mimo údolí Bílého potoka a řeky Svratky budou považovány za partyzány … a tak také s nimi bude jednáno. Zůstat v hájence bylo nebezpečné. Rodiče se rozhodli vydat dolů lesem k řece do ozdravovny U Macků. Tam už ale bylo mnoho velice mnoho rodin. Byli jsme tam asi tak týden. Nebylo co jíst. ale my věděli, že u Rolinků jsou slepice a tudíž i vajíčka. Maminka byla odvážná. Věděla, že je potřeba jídlo zajistit. Řekla tatínkovi: "půjdete spolu … to bude bezpečnější, nebudou vás považovat za partyzány!" Mně bylo tehdy 15 roků. A tak jsme se s tatínkem vydali zajistit potřebné. Podařilo se, ale cestou zpátky asi tak 50 metrů od ozdravovny nás zadržela palba granátů … zalehli jsme a čekali. Bál jsem se. Asi tak po dvaceti minutách jsme se dorazili do budovy i s proviantem. K mamince.

Vzpomínka č. 3

Ještě 9.května se ráno střílelo … potom jsme hráli před ozdravovnou fotbal. A najednou naproti přes řeku … stráň jakoby ožila Celá se hýbala. Byla plná vojáků. Byly jich tam desítky a desítky a desítky … jak mravenci tam lezli. Řeka i struha byla rozvodněna. Němci ustupovali po cestě u řeky. Byla mlha. Schovali jsme se.

Vzpomínka č.4

Téhož dne ráno asi tak mezi devátou a desátou hodinou přišli na ozdravovnu Rusi. Důstojník s pobočníkem. "Musím Vám paní Coufalová říct", sděluje mi pan Koštoval ." Oba měli perfektně upravené uniformy. Boty se jen blýskaly. Oholení. Fakt fešáci. Tak pěkné Rusy jsem od té doby neviděl." Oznámili nám, že je konec války. Naši jim nabízeli na přípitek slivovici. Oni přijali, ale až po přípitku hostitelů. Potom jsme se vraceli domů.