12. část

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 12. část

Náhoda prý neexistuje... nevím... asi tomu tak mělo být... a já..., kronikářka Veverské Bítýšky jsem se shodou náhod mohla začíst do kroniky rodiny Janštovy. Napsal ji v sedmdesátých létech minulého století jejich dědeček, pan Josef Kladiva.

V duchu vidím před sebou menší postavu muže, jenž vede kolo. Má tmavý klobouk, výrazné oči... tmavší knírek...

Pamatuji si jej v košili s límečkem ke krku... zapnutou vestu, tmavé sako s kalhotami. Lišil se od ostatních kolemjdoucích. Vážným, po­malým krokem procházel městečkem a zdravil se s potkávajícími.

Ráda jsem ho zdravila, protože pěkně odpovídal. Při odpovědi se totiž podíval do očí, a to ne každý umí.

A byl jiný... zaujal... netušila jsem tehdy proč.
Byla to osobnost... a já teprve nyní vím, díky pročítání jeho rukopisných záznamů..., že jsem měla štěstí jej potkávat a pozdravit.

Jsem ráda, že věnoval čas psaní vzpomínek. Zachytil poutavým způsobem události tak, jak šel život kolem něj. Kroniku doplnil o zápis vyprávění starších obyvatel, kteří si zavzpomínali na staré časy. Síla a energie v pročítaných záznamech na mne zapůsobila ještě mocněji, když jsem si uvědomila, že vznikly v tak pokročilém věku pisatele.

V záhlaví první strany jeho knihy je totiž napsáno: Cituji: Napsal Josef Kladiva rolník na odpočinku nar. 24.5.1896 ve Vev.Bitýšce č.p.33. Ve stáří 74 roků. L.P. 1970 ... další záznam z knihy Cituji: píši tyto paměti pro příští pokolení, aby věděli, jak to u nás vypadalo za starých časů. Píši jednak co mi zůstalo v paměti, doplněním ústním podáním ještě starších občanů. Nemám zvláštního vzdělání. Navštěvoval jsem čtyřtřídní obecnou školu osm roků a prosím, abyste moje zápisy podle toho posuzovali.

Se souhlasem rodiny pana Josefa Kladivy mám možnost zpracovávat zápisy z výše zmíněné kroniky. Pavel Janšta, pisatelův nejmladší vnuk, t. č. poslední majitel statku č. 33 v ulici Dlouhé našeho městyse, mi tuto rodinnou památku zapůjčil.

Záznamy z těchto pamětí přepisuji a doplňuji poznámkami při užití slov, která již nejsou běžně užívaná. Dlouhá souvětí někdy dělím na kratší úseky (beze změn významu) kvůli přehlednosti. Prvními čtenáři mého písemného zpracování jsou členové autorovy rodiny. Vážím si důvěry, které se mi tímto dostalo. Věřím, že mnohé z Vás zaujme vyprávění a úžasný pozorovací talent místního rodáka.

Nyní jsou poprvé zveřejněny v našem Zpravodaji. Zdroj: Paměti pana Josefa Kladivy Zpracovala: Ilona Coufalová (zapůjčil jeho vnuk Pavel Janšta) Veverská Bítýška, leden 2017

Náš rod pochází od Brandýse z Čech. Dva bratři přišli na Moravu, kde koupil jeden familii v Křižínkově u Velké Bíteše a druhý se usadil v Lipůvce.
Poznámka: Za starých časů býval v každé obci dvůr, na kterém museli poddaní své vrchnosti pracovat. Zrušením roboty za císaře Josefa II. neměl kdo tyto statky obdělávat. Byly proto rozparcelovány a rozprodány. Koupily je rodiny - (z němčiny Familie) a tito majitelé byli nazýváni familianti.
Familii v Lipůvce zdědil syn Tomáš Kladiva. Jeho manželka pocházela ze Svatoslavi. Měli celkem 6 dětí. Můj otec se tam narodil. Po několika letech tuto familii prodali a přestěhovali se na větší do Heroltic. Můj otec se oženil a vzal si za ženu F.K. z Křižínkova č.16 a začal u nás hospodařit. Bylo nás z tohoto manželství pět dětí.

Nejstarší Františka se provdala za F.H. do Malhostovic č.7. Boženka si vzala zdejšího rolníka F.K. č.p.116. Mladší bratr byl učitel a vyučoval nejprve na menšinové škole Březová-Brněnec v poněmčeném kraji u Svitav. Potom učil asi 15 let v Blansku a naposled v Brně, kde v 56 letech zemřel. Mladší bratříček zemřel v 1.roce na záškrt. Když mně bylo 26 roků, tak jsem se oženil s J.R. z Křižinkova. Seznámili jsme se o pouti na sv.Petra Pavla. V neděli 16.června 1922 byly vdavky určené na 9.hodin. Vyjeli jsme s koňmi na povoze a cestou se spustil velký liják, takže jsme cestu přerušili a zůstali v Maršově v hospodě. O jedné hodině přestalo pršet. K nevěstě jsme přijeli o třetí hodině. O páté hodině jsme měli vdavky v kostele ve Křoví což na tehdejší dobu bylo neobvyklé. Otec předal mi hospodářství a já jsem sedlačil se svou manželkou až do roku 1948. Narodily se nám tři dcery. Nejstarší Mařenka zemřela v 15 letech na obrnu srdce po záškrtu. Druhá dcera Boženka se seznámila na svatbě sestřenice s J.B. z Holubí Zhoře. K nám se přiženil František Janšta z Březky u Velké Bíteše. Obě sestry měly zajednou svatbu a byly oddány v chrámu páně sv.Jakuba (ve Vev.Bítýšce) dne 11.února 1948. Moje maminka zemřela na srdeční vadu 10.října 1925 ve věku 62 roků. Otec zahynul při bombardování naší obce v druhé světové válce 25.4.1945. Na našem statku hospodaří Janštovi a náš rod vymírá po meči.

Manželům Janštovým narodili se čtyři chlapci. Nejstarší František absolvoval střední zemědělskou školu v Třebíči. Mladší bratr Josef studuje na Bohoslovecké fakultě v Olomouci. Třetí Jiří navštěvuje střední průmyslovku v Přerově. Nejmladší Pavel, je mu 12 roků a chodí do národní školy. František dělá agronoma v místním JZD. Oženil se 24.3.1973 s B.P. Vnuk Josef vystudoval s prospěchem Bohosloveckou fakultu v Olomouci. Oddálil kněžské vysvěcení, že bude studovat ještě doktorát. Ovlivněn něžným pohlavím, opustil Bohosloví a vrací se do občanského života. Oženil se 31.1.1975 s Mudr. M.N.

Vraťme se v duchu do 17.století. Tenkrát byly v naší obci dva větší statky a 80 rolníků. Katastr obce byl velmi rozsáhlý. Jedni měli pozemky blízko a druzí zase daleko od obce. Třeba až u Hvozdce, kde hraničil potok. Při založení Josefínského katastru domluvili se tito hospodáři. Rozdělili mezi sebe ty dva větší statky a spra­vedlivě, přímo bratrsky se o půdu rozdělili, což budiž i Vám zářivým příkladem.

Poznámka: Josefínský (založen za císaře Josefa II. roku 1780) katastr byl prvním pozemkovým katastrem, který zahrnoval pozemky panské i poddaných. Do té doby ještě neexistovala ani nynější popisná čísla domů.

Utvořilo se 80 stejných usedlostí o výměře 10 ha. Fara a škola vlastnily též nějaké pozemky.

V každé trati se odměřilo 80 dílů a usedlosti měly, jak na množství tak na vzdálenost, stejně. Ve větších tratích byla široká pole, ale v menších tratích byla úzká políčka, která se v pozdější době nedala strojově obdělávat. Naše obec měla v tu dobu 164 čísel. Od 1.čísla na Kopečku počínaje (Perkovi nad poštou) dolů po Dlouhé (v současnosti rovněž ul.Dlouhá) po číslo 19. Pak následovalo č.20 Nová ulice (nyní Valinkijevičova) po číslo 32. Od čísla 33 po druhé straně Dlouhé ulice po číslo 51. Od čísla 51 následovala Kozí ulice (nyní Tišnovská) směrem k Tišnovu po dlouhý most. Na pravém břehu řeky Svratky byl Slepičí řádek (nyní ulice Nábřežní) po číslo 64. Na náměstí (nyní Na Městečku) od čísla 67 pokračování za mostem přes Bílý potok po č.77. Od čísla 78 nahoru na Zábíteší po č.90 a zpět po druhé straně do čísla 96. Pokračováním je ulice Na potocích (Na Bílém potoce) po číslo 114. Pak následuje druhá strana náměstí od č.115-123 a na Benýtkách do č.135 a nahoru na Kopeček po čís. 164.

V roce 1850 byla za starosty Dominika Kováře (má velkou hrobku na starém hřbitově) vystavena radnice č.51. Byla jednoposchoďová. Dole byla kancelář, váha, hospoda a šatlava. Nahoře byla škola, velký sál a byty pro učitele.

V roce 1873 utvořeno bylo lesní společenstvo, které převzalo obecní lesy ve výměře 479 ha, kterýžto les rolníci od nepaměti užívali a platili daně. Každý rolník obdržel jeden podíl, který měl v pozemkové knize připsaný. Celkem bylo 80 podílů. Chalupníci měli nárok na pařezy a suché větve. Za to vysazovali lesní stromky. Přístup do lesa byl povolen v úterý a ve čtvrtek. Mimo toho byla služebnost odvádět ročně 12 sáhů faře, 6 sáhů škole štípového dříví.

Poznámka: Sáh dřeva je: 3,4 m³ Je to objem kvádru o rozměrech: výška = sáh, délka = sáh, šířka = 1/2 sáhu. Desetinná soustava dnes obecně užívaná byla u nás zavedena zákonem teprve roku 1876.

V roce 1880 bylo sčítání lidu a dobytka. Obyvatel napočteno 1701, koní 136, hovězího dobytka 388 kusů, ovcí 830, prasat 77 a 52 včelstev.

Duchovním správcem naší farnosti byl důstojný pán Dr. Eichler, který zanechal po sobě velkou památku. Byl autorem spisu Paměti panství Veverského. V roce 1893 rozloučil se s naší farností. Odchází do Brna a na jeho místo nastoupil farář Gustav Hever.

24.února 1896 stanoven obvodním lékařem Mudr. Stanislav Laun. Zdravotní obvod: Vev.Bitýška, Chudčice, Hvozdec, Veveří, Nové Dvory, Javůrek, Vev.Knínice, Maršov, Lažánky, Sentice a Braniškov. Celkem: 7 000 lidí Do jeho příchodu řádily zde nakažlivé nemoci: záškrt, tyfus a tuberkulosa, které se říkalo souchotiny. Na záškrt umíralo mnoho dětí a souchotě kosily vyspělou mládež kolem 20 let. Polovina starého hřbitova byla poseta malými hrobečky. Nejsmutnější bylo, když rodičové doprovázeli svoje dospělé děti, kteří plni života uvadly, jak ta květinka a zarmoucení rodiče zírali do jejich otevřeného hrobu. Za Dr. Launa těchto nemocí značně ubylo jeho zásluhou.

31.5.1896 posvěcena byla kaplička, již dal vystavět ve Slešťůvce pan nadučitel Jan Dvořák. Na přední straně je obraz černé Panny Marie s nápisem. Svatá Maria, matko ustavičné pomoci, oroduj za nás a letopočet 1896. Vzadu na kovové desce čteme: Tuto Boží muku dal vystavět zdejší nadučitel Jan Dvořák z vděčnosti za uzdravení z těžké nemoci, jíž děkuje milostivé přímluvě matky Boží jejížto ochraně ve smrtelném nebezpečí ho doporuči­la manželka jeho Emílie rozená Sedláčková.

Pod kapličkou vyvěrá studánka. Pan nadučitel i jeho předchůdce pan Tomáš Sedláček byli dobrými učiteli a pěstouny mládeže. Učili nejen ve škole, ale i v přírodě. Pěstovali ovocné stromky, které učili děti ošetřovat, roubovat a vysazovat. Kromě toho upravovaly rolní cesty a v lese nakopali chodníky. Zřídili také lavičky na posezení, aby se u nás let­ním hostům o prázdninách líbilo.

8.června 1897 zemřel pan nadučitel Dvořák. Pochoval jej jeho žák Dr. Erman, prelát z Olomouce za účasti 5 kněží, 40 učitelů, velkého počtu občanů a školní mládeže. Pochován jest na starém hřbitově v polovině západní stěny ... podle svého předchůdce a tchána Tomáše Sedláčka.

Nad oběma rovy je nápis:
Tomáš Sedláček
Bývalý zdejší nadučitel
Který po 46 let zde působil
Postůj mládeži milá
Slzou díků hrob ten skrop
Hlavy šedé v zem se skryly
Pěstounů Tvých tady hrob

Jan Dvořák jeho nástupce
který po 30.let zde vyučoval

Dlužno připomenouti, že pan nadučitel Dvořák byl milovníkem hudby. Hrával při mši sv. na varhany a o cír­kevních svátcích zpíval jeho pěvecký sbor. Vyučil též hře na varhany pana Tomáše Mytýzka, zdejšího stolaře, který po jeho smrti v kostele hrával až do své smrti. Po něm pak hrávali jeho synové Tomáš a Miloslav z čís.p.130.

22.února 1898 uvítala místní školní rada s panem farářem a učiteli... s hudbou v čele... nového pana nadučitele Mořice Pavlíka,... který poděkoval za uvítání a slíbil, že bude děti podle nařízení vychovávat na hodné a zbožné křesťany a... prosí, aby jej v tom rodiče podporovali... a děti do školy posílali. Učitelský sbor: Správce školy pan nadučitel Pavlík Náboženství Gustav Hever, farář Učitelé: Kopřiva, Kuta, Sklenář, Rajmer, Slesinger, Koudelka, Buchta a Ludmila Hanzlová. Učitelka ručních prací Ludmila Tálská ... později Marie Sajfertová.

Poznámka: Pan Kladiva se vrací zpět... jak píše ve svých pamětech na straně č.7...

Obraťme pozornost k těm 80 rolníkům, jak tenkrát hospodařili. Tenkrát neměli takové orné nářadí a stroje. Oralo se zpočátku jenom rádlem. Rozseté obilí... ručně... se zaoralo a uvláčilo. Nebylo ani válů, kterými by se pole urovnalo. Pole obsévala se traťově. V každé trati (honě) bylo stejné obilí, které se zpočátku sklízelo srpy. Později nastaly hra­bice s kterými šla práce rychleji. Obilí pokosené nechávalo se na hrstích uschnout. Pak s svázalo do slaměných povřísel (vznikly snopy) a dalo se do mandelů po 15 snopech.

Pro zvětšení klikni na fotografii