7. část

Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků - 7. část

Pamětník č. 21

Jméno: Marie Brychtová

Usedly jsme s paní Brychtovou ke stolu v útulné kuchyni, kde mi dala vybrat místo. Shodou okolností jsem si vybrala židli, na které sedával její manžel. "Je tomu již dva roky, ale stále se ztrátou jediného ... nejbližšího člověka ...nevyrovnala. Jedině práce ... ta pomůže na chvíli zapomenout, ..." sdělila mi tiše.

Tato paní je plná energie. Potkáváme ji v našem městečku, když někam či odněkud spěchá. Důsledkem vážného úrazu páteře je její drobná postava mírně nachýlená dopředu. Před několika lety se jí stala nehoda. Spadla ze stromu. Díky své nezdolné povaze a silné vůli ještě není odkázána na cizí pomoc. Jedině berla je její oporou. Bydlí v téže ulici ... na stejném místě ... jako v dětství. Začala vzpomínat na období 2. světové války.

Vzpomínka č. 1

První den bombardování. Bylo poledne, když začaly padat bomby. U Horáčků hořelo ... u Pytelů ... dům Jany Dvořákové (roz.Jerouškové) rovněž hořel. Lidé vynášeli věci z domů, aby je zachránili před ohněm. Ostřelovači z letadel stříleli po všem co se hnulo. K Juránům padly dvě bomby. V ulici nebylo možné udělat krok ... bylo to šílené. Všude byly díry ... rozvaliny ... rozbité sklo ... zpřetrhané dráty elektrického vedení včetně jejich sloupů. No hrůza! To vše jsem uviděla, když jsem přes zákaz maminky vyběhla ven ze sklepa. Zvědavost mi nedala, chtěla jsem na vlastní oči vidět ... jak to venku vypadá. Od mamky jsem dostala pár facek ... měla o mne strach. Bylo mi deset let. Byli jsme totiž celá rodina: rodiče a já, babička s dědečkem schováni u Juránů. My děti ... bylo nás asi patnáct, jsme tam měly "ustláno" na bramborách ... na pytlech. Dospělí leželi u zdi. Kromě našich tam ještě bylo několik rodin: Drábíkovi, Jebáčkovi, Mifkovi, staří Pytelovi, Kočkovi a Nováček z Brna.

Vzpomínka č. 2

Tatínek byl vyučený zedník a byl členem stavebního družstva, které řídil František Vejrosta z Moravských Knínic. Mezi další družstevníky patřili např. Ruda Toman, Jan Jelínek, František Myška, Bedřich Klimeš, Vin­cenc Novotný ... Maminka byla v domácnosti a chodila pracovat na pole k Juránům. V zimě chodila drát peří. U Kladivů starý pán předčítal nahlas pohádky a pověsti, aby se lépe dralo. Doma bylo malé hospodářství. Měli jsme kozu, prase, slepice ... My děti jsme chodily pást společně kozy. Svolávaly jsme se vždy na ulici: "kozeééé"! Když se dělala kanalizace ... naší ulicí vede hlavní svod, tak jsme si tam dole rády hrály.

Vzpomínka č. 3

Konec války. Bylo ráno a svítilo sluníčko. A přišli mladí kluci ... osvoboditelé. Ptali se nás zda u nás nejsou Němci: „Němci, ... tam, ... tam?" U Juránů jsme je pohostili hrnkem nadojeného mléka a prázdnýma buchtami ... (jo, ty buchty se pekly v noci, aby nebyl vidět kouř).

Vzpomínka č. 4

Po válce. Vyučovalo se v Kapě (nynější KOVO Na Bílém potoce). Naši učitelé byli Babák, Slouka, Nečas, Hloušková, Kaš­parec, Kašparcová ...

My mladí jsme se bavili, jak to šlo. U Šipků na mlatě se pustil gramofon a už se tančilo. Byli tam Palečkovi, Zdena Juranová, Dundáčkova Marie, Jarka Drábíková, Josef Pleva, Jara Juran, Jirka Juran, Tonda Šipka, Slávka Marečková, Marie Jebáčková... Tehdy se vše nakupovalo na body. Každá domácnost měla nárok na určený počet bodů, který byl stanoven podle počtu osob. Velice těžko se shánělo oblečení.

Vzpomínka č. 5

V roce 1950 jsem nastoupila do Rica. Pracovala jsem v adjustaci ve dvousměnném provozu. Pracovní doba: 6.00-14.00, 14.00-20.00. V sobotu se pracovalo šest hodin. Po roce jsem začala navštěvovat večerní školu. Do Brna jsem jezdila autobusem z Vev.Bítýšky sama ... dvakrát týdně. Hodiny jsem musela nadpracovat. Vracela jsem se v noci ... potmě kolem hřbitova ... bála jsem se. Tehdy nebylo osvětlení ulic, jaké máme dnes.

Vzpomínka č. 6

V roce 1953 jsem se provdala za Fandu. Byl o čtyři roky starší. Seznámili jsme se v zimě u starého splavu, kde jsme bruslili. Byli jsme spolu 58 roků. Maruna a Fanda. V dobrém i zlém.