Jak se adjunkt polekal

Ten milý adjunkt se tuze rád napil a kolikrát se vracel domů zpitý, že neznal světa. Ale jedenkrát se v hospodě jaksi pohádal a utekl dom ještě střízlivý. Přišel teda, lehl si a spal. Ale v jedenáct hodin ho najednou probudila velikánská mela, vedle ve světnici se ozýval rámus, jako by tam kolik koní tlouklo kopyty. Adjunkt se polekal, ani nedýchal. Ty rány se opakovaly znova a znova, a trvalo to až do jedné s půlnocí.

Hned druhý den ráno přišel adjunkt za naším dědečkem a prosil ho: "Ty, Francku, ty se ničeho nebojíš. Pojď, prosím tě, dneska se mnou spát. Já mám strach!" A Všecko dědečkovi pověděl. Náš dědeček pocházel z Hvozdce - byl veselý člověk a ničeho na světě se nebál. Když mu to adjunkt vykládal, jen se usmál a v duchu si myslel: Aha, včera ses zase napil a slyšel's kdovíco. Ale neříkal nic a večer se s ním vydal na hrad. Lehli si v adjunktově světnici a čekali co bude. A dočkali se! Takhle v jedenáct hodin to začalo. Ve vedlejší světnici se ozýval rámus jak z konírny. Adjunkt se jenom krčil. Zato dědeček si dodal odvahy a vstal. Skočil ke dveřím, otevřel je dokořán - rozhlíží se, nevidí nic. Najednou se ty rány ozvaly dál, z vedlejší světnice. Přinda tam, nikde nikdo, světnice prázdná. Tak dědoušek běžel honem i tam. Víte, že tam zase nic nebylo! V celé jizbičce klid, ničím ani hnuto.

Tak dědeček chodil za tou melou až do jedné hodiny a teprve pak to všecko přestalo. Jak když utne. Prošel celý sklep a půdu, jak ho to vodilo z jedné místnosti do druhé, ale nic nevypátral. Tam, kam vešel, to pokaždé utichlo - a bouřilo to zase vedle jako zběsilé. Byly to hrozné rány, jako když stádo koní tluče kopyty do zdi. Vrátil se zpátky do světnice za adjunktem, ten ležel schovaný pod duchnou, a povídá mu: "Kamaráde, tady se dějí moc divné věci." To se rozumí, dědoušek už tam víc nešel spát! On se, pravda, ničeho na světě nebál, ale to bylo už i na něho moc.