O bezedné studánce

Náš dědeček se jednou pozdě večer vracel od děvčete. Tenkrát byl ještě svobodný a chodil za babičkou. Bylo to v lednu, smetal se sníh a mrzlo, až praštělo. Tak asi o půlnoci došel k těm studánkám. Všude dokola leželo dost sněhu a lesklo se náledí - jen ty studánky se černaly a bylo je všechny tři dobře vidět. Dědeček si řekl, že je obejde a půjde po cestě dál. Ale najednou nemohl! Za nic na světě nebyl schopen se od studánek dostat a pořád chodil kolem a kolem, jako by překročil bludný kořen. Co měl strachu! Všude bylo kluzko, nohy mu ujížděly a vysoký sníh visel z břehů nad vodou. Tak nevím, mám jít dál, nebo nemám? A tak chodil a chodil, už ani nevěděl, jak dlouho, motal se po samém krajíčku vody a měl strach, že do ní spadne.

"Copak děláš, Francku? Co tady zpouzíš, dyť zmrzneš!" V té chvíli jako by z něho všecko spadlo. Vyběhl k nim nahoru, tak se drkotal, jak mu bylo zima, a povídal: "Tomu neuvěříte, já jsem se od Bezedných studánek nemohl dostat. Jak kdyby mě něco silou mocí drželo, nebo co." Tak jim to všecko vykládal, co se mu stalo. Však ho taky všici viděli, jak se tam točil pořád dokola. Tuze se divili, že do studánek nespadl, však se jeho šlápoty kroutily těsně kolem břehů a jako zázrakem se jim vždycky vyhnuly. Byl to div!

V těch místech moc strašilo.