Zazděná paní na hradě Veveří

Šel rovnou za dohlížitelem, dal mu několik zlaťáků a slušně se ptal: "Mám jednu prosbu! Můžete mně doporučit nějakého spolehlivého zedníka, co by mně udělal malou správku v domě? Dobře mu zaplatím." Mistr mu jednoho vybral, ať jede s ním. Zedník se v duchu těšil na pěknou odměnu. Pán ho zavedl ke kočáru, a jak usedli, hned zakryl okna záclonkami a koně s nimi tryskem vyrazili. Zedníka napadlo, že si ho neznámý pán asi najal na zazdívání peněz a nevšímal si, jakým směrem jedou.

Konečně dojeli na místo. ale než vystoupili, pán mu zavázal šátkem oči, vyvedl ho ven a vodil ho v nějakém cizím domě po schodech nahoru a dolů, z jedné chodby do druhé nejrůznějšími směry. Najednou se zastavili a pán mu strhl šátek z očí.

Zedník se rozhlédl kolem sebe - a obešla ho hrůza! Stál v temné komnatě, v ní stál pokrytý stůl, na něm kříž a dvě svíce. Zedníka napadlo: "Bože, co to jen znamená?" Cizí pán si sdělal klobouk z hlavy a řekl: "Teď přísahej na tomto místě, že všecko, co v tomto domě uvidíš a uslyšíš, nikomu na světě nevyzradíš." Zedník se upřímně polekal. Pak ho znovu napadlo, že ho objednali k zazívání peněz, jak se to v těch časech dělávalo. Ale v příští chvíli poznal, že jde o něco jiného. Do světnice vběhla krásná mladá paní, klekla si před ním a se sepjatýma rukama ho prosila: "Nepřísahej, prosím tě, nepřísahej!" Cizí pán ji chytil za ruce a vlekl ji z jizby ven. Pak za ní zamkl dveře, vytáhl zpod pláště pistoli a řekl mu: "Rozmysli si to dobře! Buď budeš přísahat a uděláš všecko, co ti poručím - anebo už odtud živý nevyjdeš." "Zedník si vzpomněl na ženu a děti, ale přece jen pána prosil, ať ho odtud propustí. "Slyšel jsi, co jsem ti řekl, a můžeš si vybrat. Podruhé ti to říkat nebudu." Zedník poznal, že by odtud živý nevyšel. Tak odříkal přísahu, pán ho vzal za ruku a řekl mu: "Teď pojď za mnou!" Zavázal mu znova oči a zavedl ho do jiné síně, kde byl ve zdi hluboký výklenek. V něm stála spoutaná ta mladá paní a zedník ji musel zazdívat. Paní prý usedavě plakala a její slzy mu padaly na ruce a on plakal s ní. Ale pak ho napadlo, jak by jí přece jen pomohl! V jedné chvíli jí dal mrknutím oka znamení, že jednu cihlu nechá jen tak volně vloženou, aby se mohla uvolnit loktem - a že se neudusí.

Když to bylo, pán mu zase zavázal oči, zavedl ho do kočáru a jeli zpátky.

Jezdili s ním dlouho sem a tam. Pán na něj pořád dával pozor, ale v jedné chvíli se zedníkovi podařilo vyhlédnout zastřeným oknem. Poznal, že jedou hustými lesy, a podle směru hádal, že by to mohlo být někde v okolí Veverské Bítýšky a hradu Veveří.

Konečně kočár zastavil. Byl už pozdní večer. Pán zedníka vystrčil ven z kočáru, hodil za ním měšec dukátů a zavolal za ním: "To máš za svou práci. Ale pamatuj si na svou přísahu!" Kočár tryskem odjel a zedník se rozhlédl - stál právě před staveništěm, odkud ráno vyjel. Utíkal za vozem ruce vzhůru, ale ze už byl vprachu.

Zedník byl poctivý člověk a ještě nikdy daný slib neporušil. Ale má vynucená přísaha větší cenu než lidský život? Když si všecko rozmyslel, vzbouřil lidi a stráže a všichni se vydali hledat to místo, kde se věc udála. Hledali bez oddychu celou noc, až se dostali k hradu Veveří a tam zedník volal: "Tady bo to mohlo být, ty schůdky určitě poznávám!" Vnikli do hradu, dlouho hledali, než našli onu komnatu a v ní čerstvě vyzděnou stěnu. "To je má vlastní práce," vykřikl zedník. Mladou krásnou paní našli ještě živou, ta volně položená cihla jí zachránila život. To se ví, vytáhli jí z jejího vězení polomrtvou hrůzou. Ale měl ten zedník šťastný nápad.